17. listopad – státní svátek České republiky

Otázka: proč se tento den slaví jako státní svátek a současně (což už se všeobecně ví jen velmi málo) i jako

„Mezinárodní den studentstva“?

   Před správnou a vyčerpávající odpovědí na tuto otázku je třeba se vrátit daleko zpět, až před polovinu dvacátého století evropské historie:

   Po prohrané první světové válce se Německo  jen velmi těžko a nesnadně vyrovnávalo s politickými i ekonomickými důsledky Versailleské dohody, která svými závěry srazila na kolena jednu z ještě nedávno vedoucích evropských mocností. Nebylo proto divu, že v politických bojích o moc v Německu ve dvacátých letech postupně a velmi úspěšně sílilo nacionálně socialistické  hnutí (NSDAP) v čele s Adolfem Hitlerem, které se nakonec dostalo k moci začátkem roku 1933.

   Po několika letech úsilí o vnitrostátní politickou stabilizaci, provázeným tvrdou likvidací jakékoli demokracie včetně univerzitních akademických svobod, založením koncentračních táborů pro odpůrce nacismu a utlačováním židů, začalo nacistické Německo postupně také eskalovat svoje expanzionistické snahy, jejichž cílem mělo být nejdříve vojenské a mocenské ovládnutí Evropy, posléze Ruska a nakonec celého světa – to ostatně nacisté veřejně proklamovali i slovy jedné ze svých pochodových písní /“…heute gehört uns Deutschland und morgen die ganze Welt…!“  (…dnes nám patří Německo a zítra celý svět!...!)/.

•    •    •

   Po celkem bezproblémovém vojenském obsazení Rakouska v březnu 1938 začal Hitler usilovat i o ovládnutí Čekoslovenska. Podstatným způsobem se mu podařilo tento dosud zcela demokratický stát v základech rozvrátit zářijovým mnichovským diktátem čtyř evropských mocností (Německo, Itálie, Francie a Velká Británie), kdy byla ČSR od 1. října 1938 okleštěna o svoje rozsáhlá pohraniční území, obývaná většinou Sudetskými Němci. Tragédii této doby, v níž se i Univerzita Karlova postavila proti diktátu velmocí, ilustruje i pozdravná latinská adresa Oxfordské univerzity naší Alma mater, kterou v říjnu 1938 podepsalo mnoho jejich učitelů:

„My, profesoři a mistři univerzity v Oxfordu – spjaté dík pracím Jana Husa a Johna Wycliffa odedávna nejtěsněji s Vaší univerzitou – zdravíme Vás přátelsky, a rádi bychom vyjádřili, nakolik to psaným slovem dokážeme, co pociťujeme v této chvíli, kdy Váš stát stihlo tak hrozné neštěstí.

   Vaší vlasti byly vnuceny vnější mocí nejtíživější pokuty a největší příkoří; moci, nikoli rozumu, měli se podrobit. Opustila Vás štěstěna, nikoli odvaha: Vaše porážka se proměňuje v nejvznešenější vítězství. Jímá nás zároveň lítost a obdiv. V tom, jak vznešeně promlouvali Vaši státníci, i v tom, v jaké snášenlivosti vytrval lid, byly nejznamenitěji osvědčeny neúctyhodnější svobodomyslnost a pozoruhodná vyrovnanost; proto musí sama existence Vašeho státu naplňovat radostí celý lidský rod. Kéž byste se nedomnívali, sužováni obklíčením a lstivým záborem, že jste nám vzdáleni a odděleni od nás. Neboť věříme v to, co Váš národ již dříve hlásal a nyní stvrdil jednáním, že PRAVDA JE MOCNÁ A ZVÍTĚZÍ.“

   Politické a společenské strádání tak zvané „druhé republiky“, vzniklé na troskách původního Československa, skončilo jejím rozpadem 15. března 1939 – vznikl tzv. Slovenský štát, české země během jediného dne násilně okupovala německá armáda a byl vyhlášen „Protektorát Čechy a Morava“. Přesto, že jakési formální atributy nezávislosti byly zachovány (státní prezident, protektorátní vláda, vládní vojsko, policie, finanční stráž atd.), faktická pravomoc byla v rukou Němců a jejich represivních složek (gestapo, Wehrmacht, SS). Tlak okupační moci na obyvatelstvo byl velký – Němci si od počátku okupace uvědomovali velký význam hospodářského potenciálu Protektorátu – přesto ale celá řada sfér společenského života se zdála fungovat ve svých činnostech relativně zdařile dál (školství, zdravotnictví, ekonomika, zemědělství). 1. září 1939 přepadlo Německo svého východního souseda Polsko, za několik týdnů jej na hlavu porazilo (přičemž rozsáhlé východní části Polska také současně a násilně obsadila v rámci paktu „Molotov-Ribbentrop“ sovětská Rudá armáda), a začala dlouhá a krutá druhá světová válka…

•    •    •

   V samotném Protektorátu se život zásadním způsobem změnil až 28. října 1939 (tento den byl totiž slaven jako státní svátek na památku vzniku svobodného Československa v roce 1918). Přesto, že okupační úřady v roce 1939 tuto oslavu zakázaly, odhodlali se Češi k veřejným protestním akcím. Především v Praze probíhala mnohahodinová a mohutná protiněmecká demonstrace za účasti asi 10 000 osob. V poledne 28. října telefonoval Hitler státnímu tajemníkovi, SS-brigadeführerovi K.H. Frankovi a sdělil mu, že je Německo ve válce, že Protektorát jako srdce Říše je nesmírně důležitý a že všechny nepokoje je nutné potlačit všemi prostředky, včetně použití vojenské síly.

   Během následujícího zásahu policejních jednotek proti demonstrantům došlo v centru Prahy ke střelbě do manifestujících Čechů, při níž byl zabit pekařský dělník Václav Sedláček a těžce zraněn student medicíny Jan Opletal (místopředseda a sociální referent samosprávy Hlávkovy koleje). Zraněný medik byl ošetřován na chirurgické klinice profesora A. Jiráska (jednalo se o několikanásobný průstřel tenkého střeva a dvojnásobný průstřel tračníku). Přes chirurgickou intervenci se jeho zdravotní stav dále zhoršoval a 11. listopadu zemřel na peritonitidu. Pohřeb Jana Opletala dne 15.11. začal tichým církevním obřadem v kapli Ústavu soudního lékařství v Hlavově ústavu na Albertově. Zúčastnili se ho Opletalovi kolegové z Hlávkovy koleje, představitelé akademické obce a mnoho pražských vysokoškoláků. Při ukládání Opletalovy rakve do pohřebního vozu, který převážel tělo k uložení do rodinného hrobu ve Lhotě u Nákla, začalo celé shromáždění spontánně zpívat v té době již zakázanou československou hymnu „Kde domov můj?“ a původní pietní akt se rychle změnil v novou protifašistickou demonstraci především studentů, jejíž průvod z Albertova došel až na Karlovo náměstí k budově techniky, demonstrace se přelila i do Jungmannovy ulice a na Národní třídu.

   Pro nacistickou protektorátní správu byl tento akt vítanou záminkou k rozpoutání ještě intenzivnějších a brutálnějších represí proti vzdorujícím Čechům. 16.11. odcestovali na poradu k Hitlerovi do Berlína protektor von Neurath, K.H. Frank a velitel Wehrmachtu v Protektorátu generál Friderici. Sám Hitler již předtím přijal českého vyslance dr. Chvalkovského a veřejně před ním prohlásil, že lituje, že již dříve nenaložil s Čechy stejně tvrdě jako s Poláky, protože si prý pro svůj odpor vůči Říši ani jiné zacházení nezaslouží. Von Neurathovi a K.H. Frankovi pak nařídil, aby trest za české protesty byl co nejtvrdší – poručil zavření českých vysokých škol, popravu studentských vůdců a potlačení všech dalších demonstrací, třeba i za použití těžkých zbraní.

   Ještě týž den byla vyhlášena tzv. „Sonderaktion Prag vom 17. November 1939“: Tento brutální akt spočíval v obsazení vysokoškolských kolejí v Praze, Příbrami a v Brně v ranních hodinách 17.11. Zatčení studenti byli internováni v dělostřeleckých kasárnách v Ruzyni, na Pankráci a v Petschkově paláci. Celou akci v Praze řídili a koordinovali velitel bezpečnostní policie Böhme, vedoucí SD Jacobi a velitel všech jednotek SS v Protektorátu SS-Oberführer B. Voss.

   Devět studentských vůdců (které již večer předtím osobně vybral K.H. Frank) bylo během 17. listopadu zatčeno a v ruzyňských kasárnách ihned bez soudu popraveno zastřelením. Tuto popravu vykonala mezi 7. a 16. hodinou četa 2. praporu SS pod velením SS-Obersturmbannführera von Steuben. Oběťmi tohoto aktu nacistické zvůle byli: Josef Adamec (nar. 18.12. 1909), Jan Černý (nar. 20.11. 1914), ing. Marek Frauwirth (nar. 8.12. 1911, dr. Jaroslav Klíma (nar. 18.5. 1913), Bedřich Koula (nar. 1.3. 1913), doc. dr. Josef Matoušek (nar. 13.1. 1906), dr. František Skorkovský (nar. 1.10. 1906), Václav Šafránek (nar. 11.12. 1920) a Jan Weinert (nar. 18.12. 1914). V Brně byl do této skupiny vybrán student Josef Sommer, který se ale na plánovanou schůzku v Praze nemohl dostavit, unikl zatčení a stačil se skrýt v ilegalitě. Od 17. listopadu byly také okamžitě uzavřeny všechny české vysoké školy, původně jen na tři roky, ale nakonec z vůle okupantů tento stav trval až do konce války. Prostory vysokých škol byly obsazeny německými institucemi – například Právnická fakulta sloužila po celou dobu okupace jako velitelství jednotek SS celého Potektorátu. Uzavření vysokých škol bylo provázeno také zrušením všech českých klinik a absolutním zákazem stáží českých mediků v nemocničních zařízeních.

   Ze všech zatčených studentů jich bylo 1200 již 18.11. 1939 odvezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen u Berlína. Většina z nich byla sice po několika letech propuštěna, ale osmnáct studentů útrapy svého věznění nepřežilo a dalších deset zemřelo po návratu domů na jeho následky. Nelidskost podmínek, v nichž byli nuceni všichni v tomto koncentráku žít, ilustrují lépe dobové fotografie, než jakýkoli text. Můžeme i po desítkách let jenom vzdát hold těmto hrdinům a sklonit se před jejich odvahou, semknutostí, kamarádstvím a vůlí, se kterou vzdorovali fašistické zvůli.

   Násilí okupantů neunikli ani čeští vysokoškolští učitelé, jen z Karlovy univerzity bylo popraveno nebo zahynulo v koncentračních táborech dvanáct profesorů a čtrnáct docentů. Nacisté také zabavili insignie Karlovy univerzity, její dvě nejstarší listiny a mnoho vzácných archiválií – nic z toho se již po válce, bohužel, nenašlo a je považováno za nenávratně ztracené…

   •    •    •

   Poměrně málo je známa jiná významná událost, která se odehrála v Polsku v rámci podobné  nacistické brutality při tzv. „Sonderaktion Krakau“: po své vojenské porážce během září 1939 bylo Polsko následně tvrdě utlačeno i v duchovní sféře. Nacističtí okupanti zakázali publikace polských knih a periodik, a silně omezili veřejný a společenský život poraženého národa. Od října 1939 byly otevřeny pouze polské základní školy a všechny střední a vysoké školy zůstaly trvale uzavřeny. Uvedená zvláštní akce gestapa spočívala v tom, že v Krakově byli na den 6. listopadu 1939 všichni vysokoškolští učitelé (tedy i z Hutnické akademie a z Pedagogické univerzity) pozváni na povinnou přednášku představitele německé vědy do Aula magna Jagellonské univerzity (založené v roce 1364 jako druhé nejstarší učení ve střední Evropě). Krátce po začátku shromáždění však vtrhlo do auly gestapo, které zatklo 183 krakovských akademiků a okamžitě je převezlo do vězení ve Vratislavi. Odsud byli všichni převezeni do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kde již byli skoro 10 dnů vězněni čeští studenti. Ti se se svými staršími polskými kolegy brzy velmi sblížili a dokonce se improvizovanou formou konzultací a diskuzí pokoušeli i v nelidských podmínkách nacistického lágru pokračovat ve zmrzačeném akademickém roce 1939/40.

   I dnes se jen ztěží můžeme ubránit pocitu odporu a hrůzy nad faktem, že nacistům se tímto brutálním způsobem podařilo do čtvrt roku po zahájení druhé světové války totálně zničit vysokoškolské systémy dvou evropských států, včetně umlčení jejich dvou národních klenotů (Karlova a Jagellonská univerzita jsou 27. a 28. nejstaršími evropskými univerzitami!).

   •    •    •

   Mnoha českým vysoškolákům, kteří unikli zatčení a vězení, se podařilo (často za velmi dramatických podmínek) uprchnout z Protektorátu a připojit se ke vznikajícím československým vojenským jednotkám v zahraničí. Aktivitou a velkým úsilím jejich předních představitelů se nakonec podařilo přesvědčit britské úřady, aby umožnily zejména českým studentům medicíny dokončit svá studia na anglických lékařských fakultách. Tyto snahy byly nakonec úspěšné, a více než 30 českých mediků bylo již na jaře a v létě 1943 promováno v Oxfordu.

   Českoslovenští vysokoškoláci se také velice přičinili o to, že dosud svobodný svět byl postupně informován o otřesných represích nacistických okupantů vůči české akademické obci, započatých v listopadu 1939. Ve spolupráci s vedením britských univerzitních studentů se jim podařilo uspořádat 16. listopadu 1941 velkou veřejnou manifestaci v Caxton Hall v Londýně, na které promluvili velitel československých ozbrojených sil v Anglii generál Ingr a britský ministr školství. Toto shromáždění pak veřejně odsoudilo barbarské potlačování akademických a demokratických svobod a publikovalo prohlášení, podepsané zástupci 14 spojeneckých národů, kterým byl 17. listopad slavnosntě vyghlášen „Mezinárodním dnem studentstva“. Toto prohlášení přednesl československý student Lubor Zink:

Londýn, Caxton Hall, 16.11. 1941: My, studenti Velké Británie, jejích dominií a Indie, Severní a Jižní Ameriky, Sovětského svazu, Belgie, Československa, Francie, Řecka, Číny, Holandska, Norska, Polska, Jugoslávie a všech svobodných území, abychom uctili památku popravených a umučených studentů, kteří jako první zvedli svůj hlas na znamení odporu proti nacistickým utlačovatelům roku 1939, prohlašujeme 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva.

   My, kteří dnes tvoříme společnou frontu proti všem druhům fašismu a útlaku, bez ohledu na zem, rasu, třídu anebo náboženství, a kteří bojujeme se zbraní v ruce – ve vzduchu, na moři i na zemi – pro svobodu našeho lidu, skláníme se před památkou oněch mladých lidí, kteří se stali obětí nacistického násilí, padli v nerovném boji a svou smrtí zažehli v temných dnech plamen, jenž nikdy neuhasne.

   Prohlašujeme, že 17. listopad není pro nás pouze dnem, kdy studenti celého světa vzdávají poctu svým mrtvým československým kolegům a všem těm, kteří trpí stále ve věznicích a v koncentračních táborech, avšak též dnem, kdy si připomínáme a budeme připomínat ideály, pro něž tito studenti trpěli a stále trpí.

   Uvědomujíce si, že vítězství fašismu znamenalo by mimo jiné i zničení kultury a svobodného učení – my studenti slibujeme, že uděláme vše, co je v našich silách, abychom nejen uspíšili porážku tohoto brutálního násilí, avšak též se přičinili, aby to, co se stalo, nemohlo se již nikdy více v jakékoliv formě opakovat.

   •    •    •

   Prezident Československé republiky dr. Edvard Beneš během svého exilu v Londýně pravidelně během války přijímal ve výroční den 17. listopadu delegaci Ústředního svazu československého studentstva v zahraničí“. V roce 1943 poslal studentům k tomuto výročí následující poselství:

„K Mezinárodnímu studentskému dni vám s radostí zasílám své srdečné poselství. Tento den má nesporně veliký význam mravní, kulturní a politický. Před čtyřmi lety se ukázala v plném světle nacistická bestialita v hromadném vraždění studentů v Praze. Celý civilisovaný svět byl rozhořčen nad tímto ďábelským běsněním, rozpoutaným v německé duši. V odpověď na tuto barbarskou výzvu sdružili se studenti všech spojeneckých národů v nerozborný celek, vyjadřující již čtvrtý rok své cítění nejen slovy, ale i činy.

   Není vzněšenějšího úkolu než boj za svobodu myšlení, svobodu vědy, umění a vůbec všech spontánních projevů lidského ducha. Ujali jste se jej s odvahou a vytrvalostí, která šlechtí mládí.

   Plody vaší práce jak ve smyslu organisačním, tak i ideovém, se již ukazují a ukáží se plně v den, který již klepe na dveře, v den, kdy vysvobozený svět přestane patřit tváří v tvář smrti, pustošení a mučednictví jednotlivců i mas.

   Držte proto svoji pochodeň vysoko a neumdlévejte: žádná moc ani souhrn mocí již dnes nezabrání, aby svoboda světa nebyla trvale zabezpečena. Jdeme vstříc brzkému, slavnému, krví hrdinů všech front vykoupeného vítězství.“

   •    •    •

   Po vítězném skončení druhé světové války žili všichni v přesvědčení, že se osvobozená vlast bude nadále rozvíjet v demokratickém duchu a těšit se ze znovu nabyté svobody. Tyto naděje však postupně roztávaly ve stoupajících snahách komunistů o získání moci, a prakticky skončily brzy po únorovém puči v roce 1948. Ještě než komunisté stačili definitivně převzít moc, byla Praha svědkem mohutné demonstrace demokraticky smýšlejících vysokoškoláků, kteří se vypravili na Pražský hrad za prezidentem Benešem se žádostí, aby neustupoval tlaku vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem a nepřipustil jeho vítězství. Beneš však delegaci studentů nepřijal a celá demonstrace byla potlačena příslušníky SNB.

   Po svém únorovém vítězství vládla KSČ v Československu přes 40 let. Ihned po převzetí moci začala být akademická svoboda opět silně potlačována. Na všech vysokých školách začaly fungovat prověrkové komise, které se zasloužily o vyloučení velkého množství „politicky a kádrově nevyhovovujících“ studentů a učitelů. Po všechny následující roky byli takto hodnoceni i uchazeči o vysokoškolské studium, řada univerzitních učitelů byla vyhnána po prověrkách v letech 1958-59, stejně jako po roce 1968, po nástupu husákovské „normalizace“. I po celou tuto dobu se zachovalo oficiální oslavování Mezinárodního dne studentů, bylo však silně tendenčně zabarveno a zneužíváno ve prospěch vládnoucí moci.

   Vláda komunistického režimu v tehdejší Československé socialistické republice symbolicky skončila po 17. listopadu 1989. Na odpoledne toho dne byla svolána oficiální demonstrace vysokoškoláků k 50. výročí Mezinárodnímu dni studentů na pražský Albertov. Policie měla od rána nenápadnou pohotovost v ulicích kolem některých vysokých škol, ale v Praze panoval klid. Výuka skončila v 16 hodin a proudy studentů se valily z Karlova náměstí do prostoru Albertova. Po oficiálních projevech se ze stejného místa, odkud vyprovázel 15. listopadu 1939 smuteční průvod  Jana Opletala, vydal velký průvod studentů na pochod podvečerní Prahou. Tato od počátku spontánní akce vyústila v mohutný protest proti vládnoucí moci, proti násilí a proti potlačování demokracie a svobody. Pochod studentů (v závěru evidentně manipulovaný provokatéry a policií) byl násilně zastaven na Národní třídě, kde byli účastníci demonstrace do krve zbiti a zatýkání příslušníky Pohotovostního pluku SNB. Tento brutální akt mocenské a policejní zvůle, při kterém opět tekla studentská krev na pražských ulicích, byl okamžitě odsouzen většinou národa, protože jeho paralela s listopadem 1939 byla nápadná a vyvolala všeobecné znechucení a odpor k vládnoucí moci. Studenti v součinnosti s herci vyhlásili celostátní stávku, která okamžitě získala spontánní podporu většiny společnosti. V průběhu několika následujících týdnů přišli komunisté v Československu o moc v tzv. „Sametové revoluci“, o jejíž hladký průběh i úspěch se významně zasloužili svým nadšením a nasazením i vysokoškoláci. Země i její vysoké školy byly opět svobodné a mohly si zase jednou s úlevou oddechnout…

   •    •    •

   Na znovu získanou svobodu si lze rychle zvyknout, a když se do ní člověk již narodí, připadá mu jako naprostá samozřejmost. Prosíme na tomto místě čtenáře, aby se sami zkusili zamyslet nad historií, třeba jenom českou, a objevili další momenty, ve kterých se ve společenském hnutí angažovali studenti nebo kdy byla u nás potlačována akademická svoboda. Možná nám potom nepřijdou slova z poselství dr. E. Beneše prázdná. Protože kdekoli je utlačována svoboda akademická, je ohrožena i svoboda občanská a zdraví takovéto společnosti může být vážně ohroženo krutým bezprávím. Zkuste si nyní představit, kde všude na světě tomu tak je nebo může být i dnes….

   Možná se pak všichni shodneme v tom, že nebude ještě dlouho zbytečné si připomínat „Mezinárodní den studentů“ a oběti, které byly položeny na cestě k získání nebo udržení svobody a lidské důstojnosti kdekoli na světě. A vždy a všude, za všech okolností, bychom měli být schopni se těchto zásad zastávat a bránit je, aby oběti Jana Opletala, jeho devíti popravených kolegů a mnoha dalších studentů – vzpomeňme třeba i na členy skupiny „Bílá růže“ z Ludwig-Maximilian-Universität v Mnichově (Hans a Sophie Schollovi, Alexander Schmorell, Christoph Probst, Willi Graf a prof. Kurt Huber), kteří zemřeli pod nacistickou sekyrou v roce 1943 za svůj odpor proti nacismu – nezůstaly marné a nebyly zapomenuty…

   •    •    •

Text k obrázkům:

Obr. 1 a 2. Stránky z indexu Jana Opletala.

Obr. 3 a 4. Pohřeb Jana Opletala na Albertově.

Obr. 5. Pohřební průvod před budovou Fyziologického ústavu 1. LF UK na Albertově.

Obr. 6. Pochodující studenti míjejí budovu Purkyňova ústavu (vpravo) na Albertově.

Obr. 7. Úřední vyhláška o uzavření českých vysokých škol a o popravě studentských vůdců.

Obr. 8. Portréty popravených studentských vůdců (zleva doprava): Josef Adamec, Jan Černý, ing. Marek Frauwirth, dr. Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, doc. dr. Josef Matoušek, dr. František Skorkovský, Václav Šafránek, Jan Weinert.

Obr. 9. Památník popraveným studentským vůdcům v ruzyňských kasárnách.

Obr. 10 a 11. Hlavní vchod koncentračního tábora Sachsenhausen.

Obr. 12. Denní nástup a počítání vězňů v táboře.

Obr. 13. Vnitřní prostor tábora.

Obr. 14. Schématický plán celého koncentračního tábora: 1 – hlavní vchod, 2 – šibenice, 3 – baráky pro ubytování Židů, 4 and 5 – baráky pro ubytování ostatních vězňů, 6 – desinfekční stanice, 7 – izolace, 8 – laboratoř pro padělání peněz, 9 – trestní oddělení, 10 – objekt pro ubytování ruských válečných zajatců, 11 – nemocnice, 12 – vězení gestapa, 13 – demonstrační baráky pro ubytování prominentních vězňů prisoners, 14 – baráky pro ubytování spojeneckých zajatců, 15 – kuchyně, 16 – prádelna, 17 – zahrada a vepřín, 18 – krematorium, 19 – popraviště.

Obr. 15. Šibenice – na Štědrý den pod ní stál vánoční stromeček…

Obr. 16. Čeští studenti pracující v kamenolomu (až po desítkách let se podařilo identifikovat šest z nich).

Obr. 17. Spalovací pece v krematoriu.

Obr. 18. Propouštěcí list z koncentračního tábora.

Obr. 19. Promoce Karla Macháčka v Oxfordu, 1943.

Obr. 20. Skupina promujících českých studentů v Oxfordu, 1943.

Obr. 21. 17. listopad 1989: demonstrující studenti a policejní kordon na Národní třídě v Praze.

Obr. 22. Slavnostní křest knihy K. Macháčka (vlevo) „Útěk do Anglie“ v Karolinu. Slavnosti se zúčastnili prorektoři E. Kvasničková aj. Stingl, v pozadí uprostřed generál Fajtl.

   •    •    •

Literární a obrazové zdroje:

1. Sborník „60. výročí vyhlášení 17. listopadu Mezinárodním dnem studentstva“. (Red. Z. Pousta), Univerzita Karlova, 2001.

2. Věda v českých zemích za druhé světové války. Práce z dějin Akademie věd, Seria C, Fasc. 3. Archiv AV ČR, Praha, 1998.

4. Leikert J.: Černý pátek sedmnáctého listopadu. Univerzita Karlova v Praze, Praha, 2000.

5. Macháček K.: Útěk do Anglie. Univerzita Karlova v Praze, Praha, 2003.

6. Sedmnáctý listopad (K historii perzekuce české mládeže za okupace). Naše vojsko, SPB, Praha 1959.

7. Welch D.: Němci proti Hitlerovi – Opozice v třetí říši 1933-1945. Knižní klub, Praha, 2005.

13. listopadu 2008                                                                  Josef Stingl, Bruce O‘Donnell